Anglická jména v hodinách angličtiny

Vydáno dne 13.02.2011

Je vhodné, aby si děti v hodině angličtiny říkaly anglickými jmény?



Anglická jména v hodinách angličtiny

Dnešní článek bude takovým zamyšlením nad používáním anglických jmen v hodinách angličtiny. Co přesně tím máme na mysli? Možná s tím máte osobní zkušenost, možná se to týká vašich dětí. Nebo možná učíte angličtinu a tuto otázku jste řešili či snad stále řešíte.

Představte si, první hodina angličtiny. Paní učitelka řekne, že Marek už není Marek ale Mark. Kačenka už není Kačenka ale Kate či Katie. David se už nevyslovuje /davɪd/ ale /deɪvɪd/. Co vy na to? Myslíte, že je to normální a správné, nebo se rozčílíte a řeknete, že jména přece nelze překládat, že moje jméno je moje jméno a basta, a je jedno, jestli mluvím anglicky nebo česky.

Zdá se, že se lidé k této otázce staví různě. Jeden tábor preferuje překlady jmen, druhý tábor se proti nim urputně brání. My se jednoznačně přikláníme k používání anglických jmen a v následujících řádcích se vám pokusíme vysvětlit proč.

Fonetický registr

Jedním z argumentů pro anglická jména je tzv. fonetický registr. Fonetickým registrem máme na mysli všechny hlásky, které se v daném jazyce objevují. Každý jazyk má fonetický registr jiný. Nejde jen o to, že např. v češtině máme ř a v angličtině není. Rozdílů je velice mnoho, jinak se vyslovuje např. i, jinak se vyslovuje o, jinak se vyslovuje t a mnoho dalších. Lišit se může i slovní přízvuk.

Pokud v hodinách angličtiny mluvíme anglicky a dbáme na opravdu dobrou výslovnost (tedy včetně hlásek, které se vylovují v každém jazyce jinak), je nepřirozené přeskočit např. uprostřed věty do českého fonetického registru jen na jedno slovo (jméno) a potom ihned zase přeskočit zpět do anglického. Učiteli to možná takový problém dělat nebude, ale pro žáky to může být velmi matoucí.

Vezměme si příklad našeho hlavního města. Chceme-li toto slovo použít v anglické větě, jistě nám všem přijde daleko přirozenější říci I live in Prague než I live in Praha. Nebo je lepší říci I went to Munich než I went to München či dokonce I went to Mnichov. Stejně tak je to se jmény lidí. Představte si, že někdo řekne:

We went to a movie last night. We got to spend some time together and talk, which was nice. Then, on the way home we met Ondřej and he told us about this party. So we went together and had a blast!

Představte si dokonalou výslovnost, plynulé vázaní slov dohromady, rychlost, přízvuk, rytmus jazyka přesně jak má být – a najednou do toho zazní čisté české “Ondřej”. Vyslovit to jde jen velmi těžko. Proč nepoužít místo Ondřej jméno Andrew?

Takové míchání dvou jazyků může někdy zajít až do absurdna. Kolik učitelů např. česká jména skloňuje a oslovuje děti pátým pádem! Vezměme si např. větu: Could you tell me Marku where you live? Nejen že míchají dva fonetické registry, ale i dva gramatické systémy (kromě pátého pádu je tu navíc ještě oslovení uprostřed věty a to není v angličtině běžné). Představte si, kdybychom kromě české výslovnosti a českého pátého pádu začali používat i jiné pády: I told Markovi about the party. Can't you borrow Markovo car? Have you seen Marka? To už se vám jistě nelíbí. Dva jazyky prostě nemůžeme míchat.

Motivace

Druhým faktorem, alespoň u menších dětí, je motivace. To, že se naučí svoje jméno říct anglicky, má pro malého žáčka ohromný význam. Má pocit, že nyní je součástí anglicky mluvícího světa a motivuje ho to k dalšímu učení. Dítě potom může celou výuku hned od začátku brát jako hru, a tak to má být, ne?

Částečně, ale ne tak zjevně, to platí i u teenagerů či dospělých.

Moje jméno je moje jméno?

V úvodu jsme zmínili negativní postoj některých lidí: Moje jméno je moje jméno a basta. Samozřejmě, že vaše jméno je vaše. Znáte ale hezké české přísloví, které říká, “kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?” Pokud je na něm alespoň trocha pravdy, proč byste nemohli mít v angličtině anglické jméno? Mluvíme-li cizím jazykem, částečně i myslíme v daném jazyce, vnímáme věci z jiné perspektivy, trochu jinak uvažujeme… proč tedy lpět na svém českém jménu?

V hodinách angličtiny se často používají tzv. role-playing aktivity. Jsou to cvičení, při kterých žák/student zaujme roli někoho jiného a dle této role uvažuje, rozhoduje se, komunikuje. Pokud bude mít žák jméno anglické, lépe mu to pomůže odpoutat se od českého přemýšlení a tím i české větné stavby, české výslovnosti a dalších čechismů. Celá výuka angličtiny potom bude taková role-playing hra.

Překlady jmen

Některá jména lze poměrně snadno převést do angličtiny. Marek – Mark, Petr – Peter, Kateřina – Katherine, Šimon – Simon, Jan – John, Ondřej – Andrew atd.

Někdy jde jen o rozdíl ve výslovnosti, pravopis je stejný či téměř stejný:

David /deɪvɪd/
Monica /mɒnɪkə/
Michaela /mɪ'keɪlə/
Andrea /ændriə/
atd.

Tato jména, která mají své protiklady v různých jazycích, většinou pochází z nejrůznějších náboženských pramenů, převážně z Bible. U nich lze mluvit o přesném překladu.

Co ale dělat, když dané jméno překlad nemá? Co třeba pěkné slovanské jméno Miloš? Můžeme hledat mezi anglickými jmény něco podobného. Najdeme např. Miles /maɪlz/ či Milo /maɪləʊ/. Původ i význam těchto jmen je samozřejmě jiný, jde jen o zvukovou podobu. Pokud byste chtěli zachovat spíše význam slova, můžete najít jakékoliv jiné jméno, které znamená ‘milovaný’, jako např. Darrel, Lowell, David apod. Nebo si dokonce můžete vybrat úplně jiné jméno.

Seznamy českých jmen a jejich anglických ekvivalentů najdete např. zde:

www.myczechrepublic.com/ – mužská jména
www.myczechrepublic.com/ – ženská jména

Make it easy

Neopomeňme ani to, že cizincům se česká jména velice špatně vyslovují. Nebylo by od nás dobré jim práci zjednodušit a místo jako Petr se představit jako Peter /pi:tə/, či místo Katka říct, že se jmenujete Kate /keɪt/? Jako učitel, který často učí cizince z různých zemí Evropy i mimo ni, jsem vždy rád, když se mi tito studenti pokusí ušetřit práci používáním nějakého jednoduchého jména. Mám např. studenta z Hong Kongu, který si jednoduše říká George, i když jeho skutečné jméno ani nezní jako George, ani význam není stejný. Proč by si ale měli jeho spolužáci či učitelé lámat jazyk, když to jde vyřešit tak jednoduše.

Pokud byste si jméno přeci jen rádi ponechali, můžete ho alespoň vyslovovat anglicky. Já se např. anglicky mluvícím lidem často představuji jako /mærək/. Tak by se totiž moje jméno přečetlo v angličtině. Je to myslím dobrý kompromis, protože vám zůstane vaše jméno a zároveň nedojde k míchání dvou fonetických registrů.

Závěrem

Snad se nám podařilo přesvědčit vás, že používání anglických jmen ve výuce angličtiny je dobrá věc, která pomáhá žákům i učiteli, usnadňuje přirozenou plynulou řeč, vnáší do výuky prvek hry a tím i zvyšuje motivaci. Pokud dále raději zůstanete u používání českých a česky vyslovených jmen, snad se nebudete dívat skrze prsty na ty, kteří jsou spíše ‘na mé straně’.

Než začnete anglická jména používat, je dobré žákům/studentům vysvětlit, proč to tak děláte, a přesvědčit se, že jim to nevadí.

Přepis bublinkové nápovědy: