Chtěl bych se zeptat, kdy se u následujících slov používá přízvučná a kdy nepřízvučná výslovnost.
Vím, že třeba „can“ se v přízvučné formě vyskytuje v otázkách a krátkých odpovědích typu „Yes, I can,“ v ostatních případech se vyskytuje v nepřízvučné podobě; „do“ v nepřízvučné podobě jako pomocné sloveso, jinak přízvučné, tedy např. ve větě „How do you do?“ bude první „do“ nepřízvučné a druhé naopak. Obdobně u „have“ se přízvučná forma používá ve významu – mít, vlastnit – nesmí ale za ním následovat „got“.
U „must“ vím, že se nepřízvučná forma u použití jako prefixu (must-have, must-see, apod.), o jiných použítích nevím, jestli je tomu stejně jako u „can“ a je-li tomu tak u všech ostatních modálních sloves (shall, could, would, should), tedy v oznamovacích větách by se měla použít forma nepřízvučná.
U předložek vím, že je tomu tak, že v otázkách (zvl. na konci), bývá silná forma, kdežto v odpovědích slabá; „Where are you from? – I’m from the Czech Republic.“ (snad je to tak u všech – at, for, of, to).
U slovesa „be“ (a všech jeho časovaných forem) si nejsem jist, vždy jsem si myslel, že se silná podoba používá ve významu být („He was a driver.“) a slabá ve významu pomocného slovesa („He was working for three hours.“); V jedné knize jsem však nalezl větu „The children are at school,“ u níž byl přepis výslovnosti, kde byla podoba slovesa „are“, kde nese význam „být“, není zde ve funkci pomocného slovesa, v nepřízvučné podobě. Původně jsem si myslel, že je to chyba, jako i jiné údaje v té knize, ale později jsem si uvědomil, že např. v otázce „How are you?“ sloveso „are“ rodilí mluvčí skutečně vyslovují nepřízvučně, vedle faktu, že se sloveso „be“ dá vždy zkrátit (I’m, you’re, he’s, we’re, they’re), což třeba u slovesa „have“ nesoucího význam nelze.
Vůbec však nevím, kdy použít přízvučnou či nepřízvučnou podobu u osobních zájmen (you, he, we, me, them, us), jejich přivlastňovacích forem (your, her, their) a zvratných (herself, yourself); dále pak u spojek, členů a jiných slovních druhů (but, or, some, and, than, that, a(n), the).

Zde je tabulka s přehledem přízvučných a nepřízvučných výslovností – http://img71.imageshack.us/…formssj3.jpg

Předem děkuji za odpověď.

No, jak to napsat jednoduše. Určitě se k tomu někdy vyjádřím v nějakém delším článku, ale teď alespoň krátce.

Obecně jsou ta slova, o kterých píšete tzv. CLOSED CLASS, tedy kategorie, kam spadají pomocná slůvesa, členy, zájmena, atd atd. Ta se obecně vyslovují jako WEAK, protože se vážou s jiným slovem, na kterém je přízvuk, tedy pomocné sloveso se pojí s významovým, předložka s podstatným jménem, člen s podstatným jménem atd. Stačí se naučit (nebo si uvědomit), kdy tomu tak není.

A není tomu tak buď tehdy, kdy dáváme na slovo přízvuk, a nebo když stojí ‚o samotě‘ (neváže se s jiným přízvučným slovem), např. tedy na konci věty apod.

Toť ve zkratce. Pokud by vás zajímal nějaký konkrétní případ, řekněte.

Já bych určitě také přivítala nějaký článek o výslovnosti. Hlásky tu jsou, ale intonace, přízvuky apod. ne. Je to vysvětlováno v Učebnici pro samouky, ale mají k tomu kazety a tam je všechno dohromady. Moc mě to nebaví a přitom pro samouky je to hodně důležité. Vy všechno umíte tak dobře podat, že by se mi to lépe učilo. 

Zrovna připravuju článek o rytmice anglického mluveného projevu… 

Jo, článek bude super. Děkuji.
O konkrétní případ ani nejde, spíš mi jde o to pochopit, kdy používat tu nepřízvučnou formu a kdy naopak. Akorát u té věty „The children are at school,“ je tedy v pořádku nepřízvučné „are“?

ano ARE, IS, AM – sloveso být je tzv. LINKING VERB, to patří taky mezi CLOSED CLASS.

pojí se s tzv. subject complement, tedy např. ve větě I AM A TEACHER – tam je přízvučné TEACHER, YOU ARE HERE – tam je ‚subject complement‘ slovo HERE, na tom je přízvuk.

To vypadá jako velmi vysoká věda.
Nedá se tak trochu spolehnout na intuici, které slovo je nositelem informace a to udělat přízvučným?

To určitě jde, ale jak v některých případech určit, do jaké míry slovo nese informaci?

např: We must change. (MUST tady taky přece nese informaci, a přitom je WEAK)

Když si to ale spojíte, že MUST CHANGE patří k sobě, potom snadno určite, že přízvuk bude na významovém CHANGE a tedy už na MUST nebude. Naopak ve větě CHANGE WE MUST (název jedné písně) tu MUST s ničím ve vazbě není, bude tedy na něm přízvuk, bude tedy ‚strong‘.

Úplně s Vámi souhlasím.
Chtěla jsem tím jenom naznačit, že rodilí mluvčí (v jakémkoliv jazyce – týká se to tedy i nás o češtině) tato teoretická pravidla neznají a dělají to citem.
K vašim dvěma příkladům s MUST + CHANGE:
V češtině taky dáváme „nositele informace“ na konec – např:
1) Do práce jezdím AUTEM. (sděluji, JAKÝM ZPŮSOBEM se dopravuji do práce)
2) Autem jezdím DO PRÁCE. (sděluji, KAM tím autem jezdím)
Tak jako:
There is a book on the table. je odlišná informace od:
The book on the table.
Sorry, vím že už odbíhám od původního tématu.

Ale samozřejmě, je to jednoduché, přirození a logické. Proto to rodilí mluvčí neřeší, stejně jako spoustu jiných věcí. Jak ale vidíte z úvodního příspěvku, pro studenta to vždycky logické být nemusí a pojem ‚nostitele informace‘ může pro něho být něčím abstraktním a vágním.

Víceméně jsem to pochopil, ale nenapadá mě žádná příležitost, kdy by se použila přízvučná výslovnost spojek, jako but či or, jestli by se tady použila přízvučná pouze pro zdůraznění (např. „You can choose either this or that one“).

Jistě, při zdůraznění. NApř. „You have to leave. OR, you can pay and stay here.“

Dokonce i neurč. člen má svoji STRONG formu – /ei/.

Můžete prosím uvést nějaký praktický příklad použití (ei) ve větě?
Díky